YESenický maraton

1. YESENICKÝ MARATON ..... no PROBLEM!

Takto zněl slogan této akce a nemohl jsem si nevzpomenout na 24 hodinový maraton v Liberci, kde slogan zněl ... 24 hodin ... naprostá pohoda. A pohoda to nebyla!! :o) Proto jsem se rozhodl zkusit tento závod a zjistit, jestli to je nebo není problém...

Při prvním letmém pohledu na profil trati jsem se trochu zhrozil, ale nenechal jsem se odratit. Přípravu na tento můj první horský maraton představoval běh po rovné Hané, takže žádná velká výhoda proti ostatním účastníkům. Říkal jsem si, že naběháno mám dostatek, abych se pokusil tento podnik zvládnout.

Profil, a povrch tratě by mohli napovídat že se jedná o slušný bikemaraton, šlo o běh na maratonskou délku (tedy 42,195 km), a to vše v pořádném terénu, po hlavním hřebeni Jeseníků. Prostě první ročník nejtěžšího krosového závodu v ČR.

Na start závodu přijíždím společně s mojí přítelkyní, která pro případ mého kolapsu, úrazu nebo vyčerpání přijímá roli zpátečního řidiče domů. Ze Skřítku jsou všichni účastníci přepraveni přistavenými autobusy na Ramzovou, kde probíhá předstartovní příprava. Po necelé hodince padá startovní výstřel (prasknutí papírového pytlíku :o)). 

Prvních 6 km se držím v první polovině startovního pole a dostávám se do rytmu. Horší se ale počasí a začíná padat hustá mlha, která se pro mne stala za chvíli osudnou. Běžec přede mnou mi mizí a já odbočuji na špatnou cestu. Po 2 km běhu do kopce a zjištění, že cesta končí skálou a odstavným parkovištěm uprostřed ničeho je jako hrozný sen!! Nevěřícně s otevřenou pusou hledím do toho kusu kamene a popadá mě malé šílenství. Není ale nad čím dumat, rychle se otáčím a běžím zpět na místo kde jsem naposledy viděl běžce přede mnou. Znamená to půlhodinovou ztrátu a vidina cíle po 5 hodinách se začíná rozplívat. 

Nacházím ofáborkovanou cestu, která mi před tím díky mlze zmizla, zatím zuby a snažím se dohnat nějakého běžce přede mnou, abych měl jistotu, že běžím správně. Na první stanoviště s občerstvením dobíhám na samém chvostu startovního pole. Je třeba bojovat a nevzdávat se, utvrzuji se a bez velké přestávky běžím dál. Při běhu na Červenohorské sedlo se dostávám opět do tempa. Druhá občerstvovací stanice, čokoláda, banán a hodně soli. I zde se snažím zdržet jen minimálně, přede mnou je více jak polovina trati.

Cesta na Švýcárnu po červené turistické není vůbec žádný med a až na posledním kilometru můžu mluvit o návratu k běhu místo poskakování z kamene na kámen. Občerstvení věnuji větší důraz i na úkor faktu, že mě předbíhá velký počet běžců. Věřím, že se tato taktika vyplatí a karty se otočí na točně u Pradědu nebo třeba u Ovčárny. Na 26 km při přechodu na asfalt ale přichází největší postrach běžců, křeč do stehenního svalu. Musím zastavit a pořádně se protáhnout. Naštěstí křeč za chvíli mizí a já pokračuji dál.

Vrchol Pradědu je zahalen do naprosté mlhy, možná mraků, a ikdyž jsem běžel v jeho těsné blízkosti, nebyl prakticky vůbec vidět. Taktéž se značně ochladilo a já si přeji co nejdřríve odsud zmizet a seběhnout k Ovčárně. Po cestě míjím řadu turistků, kteří nevěřícně a s úsměvem kroutí hlavou co je to za blázny, kteří o víkendu mrhají časem a sílami a běhají z kopce do kopce. :o))

Poslední ofic. občerstvení u Horské služby znamená poslední mega dávku soli, kousek hořké čokolády a hurá do kopce. Zde se začíná projevovat delší zastávka na švýcárně a teď u horské služby. Běžci přede mnou začínají ztrácet síly a mně se daří všechny pohodlně předběhnout. Taktéž v tomto úseku velmi oceňuji svůj camelbag  naplněný Profi Drinxem od Nutrendu. Dodává mi síl do posledních 6 kilometrů a i přes zesilující déšť si udržuji dobrou psychickou pohodu.

Turistický ukazatel nemilosrdně odpočítává poslední kilometry a já se blížím k Jelenní studánce, kde vyvěrá pravý horský pramen. U něj stojí dva pořadatelé schovaní pod deštníkem a mně je jich opravdu líto. Zdravím a pokračuji dál. Když minu dalšího běžce nevěřícně kroutí hlavou, jak jsem se na tento úsek vybičoval. Ze srandy argumentuji, že běžím na dluh někoho jiného, ale nevím čí. (v cíli se ukázalo, že na úkor mojí přítelkyně, které z ničeho nic začalo bolet koleno způsobem, že se pomalu nedostala z výletu do prostoru cíle).

Vytahuji mobilní telefon a v běhu volám přítelkyni, že se blížím a že se potkáme v cíli. V tomto momentu mě zastihne pořadatel fotograf, který se směje a přeje mi hodně sil do posledního kilometru.

Cíl je v dohledu a já se snažím zrychlovat co mi síly stačí. Posledních 100 metrů si naplno užívám a cítím obrovskou úlevu a pocit morálního vítězství. V cíli očekáván mojí přítelkyní a aljaškým malamutem děkuji organizátorům za parádní závod a po menším občerstvení ve stanu v prostoru motorestu Skřítek vyrážím na cestu domů. Byl to krásný den, jen škoda toho "kufru" a deště v posledním úseku závodu.  

 více obrázků v sekci Fotogalerie ...