Po střeše nahoru, po střeše dolů 1. díl

V posledním okamžiku
Čtveřice odvážných měla štěstí hned při startu. Do letadla nastoupili v posledním okamžiku. „Nějak jsme se zakecali, okamžitě za námi zavřeli dveře a letěli jsme,“ vzpomíná Koribský.
V Dillí je překvapilo horko. A samozřejmě místní poměry. „Vládne tam turistická minimafie. Šofér autobusu vám řekne, že do centra města už nejede a přehodí vás na taxikáře. Nemáte na výběr a pokračujete taxíkem. Ten vás zase zaveze do obchodu, který musíte navštívit. Jinak se dál nedostanete. Taxikáři v Praze by čuměli, jak se podniká,“ pokračuje ve vyprávění Martin Gremlica, který s Koribským tvořil jezdecké duo expedice. S nimi jako týlová jednotka jeli Jan Zvoneček a Oto Jelínek.¨

Jede ten, kdo rychleji podplatí
Silniční provoz v této části světa je bez pravidel. Jezdí se vlevo, bez zpětných zrcátek, pořád se troubí, všude jsou šílené zácpy. Kdo chce být rychlejší a nestačí mu klakson, jede v protisměru. Klidně po dálnici. „Nejlepším řešením bylo usnout,“ přitakává Koribský.
Z Indie se výprava přesunula do Nepálu. V hlavním městě Kathmandu si její účastníci na celnici vyzvedli kola. Nebylo to jednoduché. „Není tam žádný regál, žádný sklad. Jestli své zboží dostanete, tak o tom rozhoduje jakási celní rada. A hlavně to, jaký dáte úplatek a kolik lidí v pořadníku tím pádem přeskočíte. Za pět hodin jsme už svá kola pevně drželi v rukách,“ vzpomíná Koribský.
Start byl komplikovaný, protože v Nepálu se stávkovalo, a výprava zůstala po prvních třiceti kilometrech jízdy uvězněná mezi barikádami. Další problém byl na mostě z Nepálu do Číny. „Měli jsme střevní potíže, ale museli jsem tam vydržet dvě hodiny. Čekali jsme na našeho průvodce, který se k nám nemohl dostat, protože neměl pas.

Polňačka čtrnácté kategorie
„První cesta v Číně byla jednosměrná. Čtyři hodiny se jezdilo tam, čtyři hodiny zpět. Čekalo nás také rychlé a obrovské převýšení: za pár hodin téměř dva tisíce metrů. Ještě jsme nešlapali, ale jeli jsme autem. Bylo to o hubu, na hraně skály, pod námi propast a všude absolutní tma,“ popisuje trasu Gremlica.
V Nyalamu měla expedice dvoudenní aklimatizaci a vyměnila pronajatý džíp za pronajatou dodávku. „Polilo mě horko, na první pohled to vypadalo, že se s tím strojem už nikam nedostaneme. Ale řidič to nakonec téměř všechno zvládl,“ oddechl si Koribský.
Průměrný denní výkon na kolech byl podle vzdálenosti mezi městy 90 až 160 kilometrů. Některé úseky byly infarktové. „Při cestě z Nyalamu do Tingri jsme jeli po silnici, která byla podle českých poměrů polní cestou čtrnácté kategorie. Převýšení bylo tisíc metrů. Během čtyř hodin jsem několikrát padl na zem a lapal po vzduchu. Takové situace nešly doma vůbec nacvičit,“ popisuje Koribský.

Cesta na vrchol končila výbuchem
Na kopci stál bagr, který tu cestu stavěl. Za ním už žádná vozovka nebyla. Tak se jezdci vrátili. Navíc zažili ještě jednu perličku. Když odpočívali, přišel k nim stavební dělník a chtěl, aby se asi o deset metrů přemístili.
„Sotva jsme přešli, ozval se z místa, kde jsme před tím seděli, výbuch. Takže jsme si jen znovu potvrdili to, co jsme si řekli před výpravou: musíme zapomenout na všechno, co známe z Evropy. Byli jsme v jiném světě.“
Základní tábor pod Everestem byl ve výšce 5 200 metrů. Byl to současně bod obrovské únavy. „Sáhl jsem si na dno sil a přepadla mě strašná únava. Bylo to, jako bych jel do zdi. Měl jsem hlad, ale dostal jsem do sebe jen čtyři lžíce polévky. Byla to pravá česká gulášovka, strašně jsem se na ni těšil, ale nedokázal jsem jíst. Padl jsem do stanu a usnul,“ potvrdil Koribský.

Vrchol světa na dosah
Život v táboře určovali čínští vojáci. Na všechno bylo třeba povolení, volný pohyb neexistoval. Průvodce výpravy přesvědčil jednoho vojáka, aby českým chlapům půjčil dalekohled. „Viděl jsem Everest jakoby z padesáti metrů. Jeho špičku a pár metrů okolo ní, na nichž se dá ustát. Bylo to úžasné,“ nadchl se Koribský.
Tábor byl v té době prázdný. Doba expedic začínala o dva týdny později a vojáci uklízeli táborové prostory. Nesbírali odpadky, ale hledali kameny, na něž turisté vyrývají nápisy „Free Tibet“ (svobodný Tibet). Kameny (bez nápisu) si s sebou odvezli i členové expedice. Každý prý deset až patnáct šutráků – jako dárek pro známé. Jeden kamínek bude také odměnou pro našeho 777. návštěvníka webových stránek výpravy.